Desatero liberálního demokrata

V minulém týdnu se konal seminář na základě vydaného Manifestu Institutu Václava Klause. Manifest s názvem Obrana demokracie před liberální demokracií.

Spousty lidí nejen v Čechách si je vědomo problému dnešní doby a uvědomují si daný stav. Většina z nás přemýšlí o různých problémech vývoje naší společnosti, různé jednotlivosti, které jsme však nemohli uchopit, pojmenovat, definovat a zkompletovat. To provedl Institut Václava Klause a to brilantně. I přesto, že nemusíte souznít s představiteli tohoto institutu či přímo s Václavem Klausem, s jeho Manifestem, pokud jste opravdu klasičtí liberálové, souhlasit budete.

Manifest definuje liberální demokracii jako systém vlády, který nerespektuje vládu většiny, ale jako prosazování nejrůzněji definovaných menšin a boj proti jejich diskriminaci, a jejíž cílem je byrokracie a regulace. Dále se zmiňují různorodě definované menšiny, jenž jsou neukončený - vždy, když se zdá, z pohledu elit, že diskriminaci jisté menšiny úspěšně vyřeší, přijdou s další skupinou diskriminovaných. Diskriminace se stala určujícím pocitem, jenž menšiny v životě procházejí, a jenž se stala základním programem státní moci s cílem zajistit absolutní rovnost všech menšin, a nyní to musím zdůraznit, "ne v příležitostech, ale ve výsledcích".

Progresivistické elity si uvědomují ohrožení jejich mocenských zájmů ve voličích a svobodné politické soutěži a již dlouhá léta využívají propagandistické heslo "liberální demokracie" pro krytí jejich nedemokratických ambicí a útočí tak proti tzv. autoritativním představitelům v zemích jako je Polsko a Maďarsko s použitím nálepky "populistů", jež je cílem evropských elit znemožnit vážnou diskuzi, na kterou jsou tzv. autoritáři skutečně připraveni. Politickou soutěž se snaží omezit pouze na jejich "liberální demokracii".

Institut připomíná, že jedině parlamentní demokracie může býti jistou zárukou svobody, alespoň tak to vnímali při transformaci v 90. letech. Nynější elitáři o parlamentní demokracii vůbec nemluví i z toho důvodu, že právě ona jim stojí v cestě "rychlé realizace jejich plánů a záměrů."

Pokrokáři představují liberální demokracii jako ideál a cíl společnosti. To je velmi zřetelné stanovisko.

Dále Institut připomíná význam přídavného jména liberální, který je "tradičně spojované se svobodou a tolerancí". Ovšem liberální demokraté ho používají jako cíl "zakrývat skutečnou podstatu tohoto neliberálního programu."

Velice příznačné je srovnání se zneužitím "demokracie" s přívlastkem "lidová" za komunismu, jenž "bylo snahou legitimizovat totalitní komunistickou diktaturu." I liberální demokracie v pojetí pokrokářských elit zakrývá jejich totalitní ambice. Pokrokáři liberální demokracie se považuje "za výlučného majitele Pravdy a šiřitele Dobra, takže lid v politickém smyslu slova (Démos) k tomu nepotřebuje." Národní státy jsou v ohrožení, protože si elitáři velmi dobře uvědomují, že daný démos může existovat pouze v rámci národních států, proto jsou občané a politici, kteří si váží a chtějí se držet svých (místních) tradic a kultury, vystaveni neustálým slovním útoků a urážkám.

Institut zdůrazňuje, že "evropský démos neexistuje". Již pár desetiletí se skutečná demokracie a svobodná společnost odsouvá a Evropská unie je pro tento odsun ideálním prostředím. Evropský parlament je toho důkazem, jenž nemá zákonodárnou iniciativu a je tak pouhou formalitou, která má občanům jednotlivých zemím namluvit demokratičnost Evropského unie.

Další velmi podstatným cílem elitářů je "odmítání minulosti a její diskreditace... tak tradičního pojetí mezilidských vztahů". Ne nadarmo se říká, kdo ovládá minulost, ovládá tak i přítomnost. Asi nejčerstvějším přírůstkem je výrok německé kancléřky týkající se vyhoštění sudetských Němců. Podobné výroky, které se snaží zasazovat historické události do dnešního světa a překrucování minulosti je pouze snahou o nastolení "pocitu viny, studu a nutnosti se z něj vykoupit".

Paradoxem dnešní doby je dehonestizace a diskreditace politiky jako takové, kdy je politika a politici jsou stále odmítání jako něco špatného, zkaženého a přes tyto procesy je stát stále posilován.

Poslední část Manifestu se ptá, zda se dá něco změnit. Autoři jsou skeptičtí. Jak sami vidíme, většina politických stran podlehla a podléhá pokrokářskému mainstreamu a využívá médii omílaná témata za účelem se zviditelnit. "Žádné krátkodobé revoluční řešení neexistuje" dle autorů a je nejprve potřeba nahradit "liberální demokracii" demokracií skutečnou, a kdy politické strany musí nejprve obhájit národní stát jako jediné možné prostředí pro "existenci funkční demokracie". Jinak řečeno, nenašla se ještě politická strana, která by byla schopna vysvětlit svým občanům výše popsané věci.

Milan Badal, jeden z řečníků semináře, přednesl Desatero liberální demokrata, jenž perfektně, humorně, prezentuje dnešní pokrokářské elitáře:

1. chcete-li diskutovat, nikdy nedefinujte pojmy, se kterými budete operovat, vždy mluvte jen o svých dojmech a pocitech, dojmoloje je nový vědní obor
2.  pokud byste už museli užít nějaký známý pojem, vyprázdněte jeho obsah a naplňte něčím jiným, tím dokonale zmatete protivníka
3. pohrdejte bližními, jste přece elita, které prostý člověk ani nemůže rozumět
4. vždy stůjte na straně menšiny, protože ta má vždy pravdu
5. ostatně každý má svou pravdu, nikdy se nevztahujte k absolutnu, vše je třeba relativizovat
6. diskutujte jen o podružných tématech, přistupujte k nim ideologicky, ne logicky
7. tradice jsou jen zajímavost, folklor, který patří do skanzenu, vše nové je lepší, než to staré, vše je třeba modernizovat
8.  při volbách nepřijímejte rozhodnutí většiny, je třeba volby opakovat, dokud nezvítězí vaše strana a pokud to nejde, zpochybňujte výsledky, mluvte o rozdělení společnosti a prosazujte svoji pravdu všemi prostředky
9.  buďte proti cenzuře, ale podporujte dohled nejen nad tím, co lidé veřejně hlásají, ale i nad tím, co si myslí v soukromí, jen tak jim zajistíte ráj na zemi, když ne jim, tak sobě určitě
10.  podílejte se na koordinaci mediální i politické masáže klanů, které v této zemi vládnou jako marxisté, maoisté či reformní komunisté už desetiletí a s úspěchem předávají štafetu vládnutí svým dětem a vnoučatům